Můj příběh

Dnes jsem spokojená sama se sebou, mé sebevědomí je relativně vysoké a pokud se setkám s citovým vydíráním, tak mu jen hezky zamávám, usměju se na něj a srazím ho k zemi. 

Ovšem dřív to tak nebylo, dřív jsem na té zemi ležela já. V prosinci roku 2006 jsem poznala v práci muže který mi od základu změnil život, bohužel k horšímu. 

Mráčky to mělo už od začátku, ale já byla už od začátku ujišťovaná, že je vše v pořádku a vše bude dobrý. 

Bylo mi 19 let a bydlela jsem u rodičů a byla jsem takové sluníčko, věčně úsměv na rtech a jen tak jsem zarmoutit nenechala. Moje pozitivní nálada lákala lidi kolem mě a já měla spoustu přátel. Na můj úsměv se bohužel chytil i on. Smál se na mě, byl milý, všímavý, laškovali jsme. Ovšem první mráček, byl ženatý. Začala jsem dávat ruce pryč, nehodlala jsem někomu rozvracet manželství, či být něčí milenka, ale už v tu chvíli na mě začal pracovat. Moje naivita a důvěra byla tak velká, že jsem mu vše věřila.  

Nevím jak je to možný, ale asi tě miluju! To byla první zpráva kterou mi napsal a já byla v koncích. Zamilovala jsem se a v tu chvíli jsem ztratila sama sebe, což jsem v té chvílí ještě nevěděla. 

Rodina mě varovala, že je něco špatně, ale já to nevnímala. Byla jsem zamilovaná a vše bylo růžové. 

Proběhlo první stěhovaní k jeho rodičům do domu a další mráčky. Mě ovšem moje důvěra neopouštěla. Poprvé jsem vylétla z hnízda a prostě jsem si to chtěla užívat. K dvacátým narozeninám jsem dostala nádherný puget květin, 10 růží a 10 lilií. Byla jsem u vytržení, květiny na mě vždy platili.  

U rodičů to nebylo ono, takže přišlo další stěhovaní, jen sami dva do pronajatého bytu. To bude ono, žádné hádky jen idylka, i on to sliboval. Jenže. Být sami za zavřenými dveřmi kde nás nikdo nevidí mu poskytli možnost si na mě vybíjet vztek a přišla první rána. Když se napil, byl agresivní. Omlouvala jsem ho sama před sebou, jelikož se tak normálně nechoval (zatím), takže za to nemohl on, ale alkohol. Hotovo. Prostě jsem udělala něco co se mu nelíbilo, tak to dal najevo. On už je zkušený a takhle to prostě chodí. Moje naivita stále vládla a jakékoliv pochybnosti jsem si obhájila. Jenže se ke všemu přidala jeho žárlivost, hlídání, šmírování, výhružky sebepoškozením,... takový psychický teror, že jsem to přestala zvládat. Vždy se za své chování omlouval, občas přinesl i květiny a já mu pokaždé odpustila.

Přišlo třetí stěhování. Vše se stupňovalo a já začala chápat, že tohle není normální, ale bylo pozdě, byla jsem lapená a uvězněná. A můj strach, stud a pýcha mi nedovolí si jít říct o pomoc. Byla jsem bez práce, bez rodiny, bez přátel a žila jsem zavřená v bytě kde on dřív bydlel se svoji ženou, tudíž jsem v té malé obci byla za mrchu co jim rozvrátila manželství. 

Pak nám do života vstoupila jeho nová ,,kamarádka,, . a jelikož já jsem člověk co nevěru neakceptuje, tak jsem začala vzdorovat. Bylo to těžké a bolelo mě to psychicky i fyzicky, ale ta malá dušička ve mě začala bojovat a křičet na mě. A já ji začala poslouchat. Svým způsobem byla jeho milenka pro mě vysvobozením. Přestal na mě tolik viset, přestal mi říkat, že mě miluje, už si jen vybíjel vztek. Nejhorší bylo, že jsem nechtěla odejít, nechtěla jsem se vzdát svého vztahu. Přeci, byl to můj první hodně vážný vztah, odstěhovala jsem se sním, dělala jsem co chtěl, přeci to nemůže takhle zkončit. Takže moje naivita pracovala dál a já bojovala s milenkou o muže, který mě ničil.  

Únor 2009, nedostala jsem menstruaci. V pohodě prostě nervy, pro jistotu si udělám test. Je pozitivní. A sakra, mám radost? Ne je to problém! Já nevím. Přijel domů a první reakce byla nevěřícná. Půjdeš na potrat? V žádném případě! No tak v tom případě jsme těhotní. Dva týdny mu tatínkovské nadšení vydrželo. Pak přišla další hádka a já se sebrala a odjela ke kamarádce. Vrátila jsem se druhý den když on odjel do práce. Vůbec se nezajímal kde jsem jestli jsem v pořádku, prostě nic. Přijela jsem domů sedla k počítači a vyskočila na mě historie jeho chatu s milenkou. On mi to tedy celou dobu vyvracel, že je to jenom kamarádka, ale já měla tušení a teď se mi mé tušení potvrdilo. Vytiskla jsem celou konverzaci nechala mu ji tam na stole se vzkazem, že debila už ze mě dělat nebude, sbalila co se mi vešlo do auta a odjela. Telefon jsem vypla a brečela celou noc. 

Ráno jsem pustila telefon a tam jediná zpráva, ,,No konečně, to ti to trvalo,,. 

Myšlenky na zhroucení a zároveň úlevy, že jsem se rozhodla správně. 

Těhotenství bylo hodně těžké co se týče pracovitosti mých hormonů, měla jsem co dělat abych se nezhroutila normálně natož ještě těhotná, spousta maminek ví jak pracuje těhotenská mysl, takže opravdu to nebylo lehké, místo abych přibírala, tak jsem hubla z nervů. Bála jsem se, že mi bude chtít malou vzít, že na mě bude posílat sociálku atd. Zlomilo se to ve mě ve chvíli, kdy mi můj doktor řekl, že jestli shodím dalších pět kilo, tak mě zavře do nemocnice a bude mě krmit kapačkou, že ohrožuju na životě svoje dítě. Řekl mi,, Vy jste mi ukradená, ale vaše dítě zachráním,, a mě se rozsvítilo.  

V září 2009 se mi narodila nádherná zdravá holčička a já byla neskutečně šťastná. Bohužel celé to tím nezkončilo, nervy s ním mi pokračovali dál jelikož on byl prostě otec a já jsem řekla, že mu neodpustím vůbec nic. Nejvíc jsem bojovala s tím, že jsem z něj měla strach. Vždy když jsem ho měla vidět tak jsem byla nervózní, bylo mi špatně, klepala jsem se.  

Vše se zlomilo letos v roce 2021, kdy jsme měli další soud kvůli alimentům. Jela jsem tam se sevřeným žaludkem a přála si aby tam nepřijel. Dorazil a já když jsem ho viděla tak mi spadla brada. Je z něj troska, je to ubožák už od pohledu. A já jsem se přestala bát!!! Bylo mi ho líto. 

Je to už dvanáct let co jsem od něj odešla a za tu dobu jsem si prošla spoustou věcí, ale za celou tu dobu už nade mnou nikdo nezískal kontrolu. Vybudovala jsem si v sobě takovou obranu, že už mě jen tak někdo nedostane.

Jediný blok který jsem měla byl strach z něj, ale i ten už je pryč.  

Bylo mi i řečeno, že jsem ledová královna, studená a bezcitná mrcha. A víte co, jsem.   

A proto jsem teď tady. Rozhodla jsem se že se s vámi podělím o celý svůj příběh, že vám povím jak jsem se s jednotlivými problémy učila vypořádávat a pomohu vám získat zpět svou sebedůvěru. Protože chci kolem sebe vidět samé pozitivně naladěné lidičky.  Vše vám budu postupně psát v článcích a do E-booku. A pokud by měl někdo zájem o přímou konzultaci, tak neváhejte a napište mi.

Takže pojďme společně všemu špatnému říct jednou pro vždy DOST!!! 

Rozhodl jsem se být šťastný, protože je to dobré pro mé zdraví.